Oficiální stránky pražské undergroundové kapely
a nakladatelství RAT

Kapela BBP se zrodila na hrobě skupiny The Plastic People of the Universe a to v době, kdy PPU v 80. letech přestali na dlouhou dobu existovat.
Úplné dřevní počátky BBP sahají až do roku 1982, kdy zakládající členové Kunnert St. Lebka a Hux M. Jiřičný, silně ovlivněni punkovou vlnou v Čechách zakládají kapelu ULTRAPUNK, s níž hrají krátké skladby svižnějšího tempa, ale občas i více než hodinové komposice, v nichž experimentují se všemi možnými i nemožnými zvuky a postupy. Tento soubor tvoří stále jen dva lidé.

Po zjištění existence kapely téhož jména mění Ultrapunk asi po dvou letech název na Bobylis Punk. Kapela je stále ještě silně ovlivněna punkem, ale začíná čím dál více směřovat ke zcela jiným vodám, vyvěrajícím z toho nejhlubšího podzemí. Okouzlení disharmonickými a zárověň úžasně melodickými komposicemi P.P.U. začíná být na tvorbě souboru, který po čase vystupuje už jen pod zkratkou BBP, znát stále více. I vlivy skupin DG 307, Umělá Hmota apod. jsou na tváři BBP jasně patrné, ale Plastici kapelu ovlivňují zcela evidentně nejvíce.

Do BBP přicházejí další členové a dokreslují celkový zvuk kapely. Akustické nástroje se mění za elektrické (mizí i úžasná dvoustrunná basová kytara španělského typu) a ve skladbách se mimo výrazné basové linky a kytarového rytmu objevují nástroje jako klavír, housle, různé roury, xylofon, kaprova pila, zobcová i příčná flétna a dokonce občas i někdo s hudebním sluchem, který tyto instrumenty ovládá. Teprve v tomto období kapela BBP začíná vystupovat také veřejně.

Všechny texty pro skupinu tvoří duchovní guru BBP, básník Black Otto. Souborné vydání textů z raného období kapely je možné nalézt v knize Black Otto – Plil jsem poezii kanálu (nakladatelství RAT), přičemž některé z nich můžete dodnes slyšet i na koncertech. Záhy by měla u téhož nakladatelství vyjít i současná tvorba souboru a to sice v knize Black Otto & BBP – Vnitřnosti tmy (RAT 2001).

Zajímavostí BBP bezesporu je, že kapela dlouhá léta hrála bez doprovodu klasických bicích nástrojů, což už od roku 1992 není pravdou. Avšak z hlediska jejího raného punkového období je to přinejmenším jistou kuriositou.

Do dnešního dne prošlo kapelou BBP téměř třicet lidí. Snad nejfrekventovanějším nástrojem byly v tomto tělese cirkulující hráčky a posléze i jeden hráč na flétnu, za níž se vystřídalo (až na onu výjimku) 8 slečen a po dvouleté příčné pauze přichází na řadu devátá... Kdo ví, možná osudová. Změny u dalších nástrojů nejsou výrazné a podstatné.

Máme-li popsat hudební tvář souboru BBP dnes, dala by se zařadit kamsi mezi P.P.U. a Už jsme doma. Zvuk podzemního souboru BBP je ale natolik osobitý, že snad jen v některých náznacích a celkové náladě lze rozpoznat cosi z jejich oblíbených hudebních sdružení. To znamená, že i něco z toho punku v kapele zůstalo, i když jen kdesi v dáli. Zato všude, kde BBP jsou, je i temná nálada a ve vzduchu tajemný dech smrti, kterou si v sobě nese každý z nás.